Ač přesvědčením ateista, častokrát se nechtěně přistihl, jak v duchu děkuje Pánu Bohu za stvoření digitálního světa. Internet se stal tím pravým místem, na němž mohl uplatnit své výjimečné schopnosti. "Blbá čůza," odfrkl si, když se mu hlavou mihla myšlenka na kostnatou profesorku češtiny, která ho bez mrknutí oka nechala rupnout při maturitní zkoušce. Přitom nad jeho slohovým dílem dlouze kroutili členové zkušební komise obdivně hlavou a vzdychali: "Ach, to je neuvěřitelné, tak neuvěřitelné..."
Jenže jako nedostudovaný středoškolák to v počátcích samostatného života neměl vůbec jednoduché. Ten započal definitivním vyhazovem z pohodlného domácího hnízdečka. V jeho průběhu fotřík rudý vzteky mumlal cosi o zkurvených radioaktivních spermiích a matka se rděla. Tomu moc nerozuměl, ale protože měl obě ruce levé a jít na pracovní úřad se styděl, musel se po budoucí obživě poohlédnout jinde. Pečení holubi do úst stále nikde nelétali (a že se jich nahledal), personalisté menších i větších firem se ofrňovali při představě, že mají zaměstnat podivína bez maturity. U technických služeb nakonec skončil po čtrnácti dnech, aniž pochopil, jak přesně se ovládá hardware zvaný koště. Co zbývalo? Web!
"Tam přeci leží prachy, stačí je pouze zvednout," dumal. Půjčil si od lichváře základní kapitál na vražedný úrok, pronajal si nevytápěnou garáž, pořídil z bazaru poněkud dýchavičný počítač a zajistil si připojení k internetu. V tom okamžiku se mu otevřel úplně nový svět. Svět možností a příležitostí. Chvíli váhal, do jaké činnosti se pustit jako první, a nakonec usoudil, že copywriting bude to pravé ořechové. Znělo to moderně, poptávka byla a při tvorbě své webové prezentace mu doznívala v uších rajská slova maturitní komise, jak píše neuvěřitelné věci.
Jeho vstup na scénu copywritingu byl bezesporu neuvěřitelně úspěšný. Kdesi se totiž dočetl dvě zajímavé informace a záhy je také uvedl do praxe. Lidé prý na webu nečtou, což potvrzovaly rozličné průzkumy a moudra semotamo utroušená protřelými internetovými harcovníky. Na výsluní se právě dostával obor SEO, čili optimalizace pro vyhledávače. Rozhodnutí bylo jasné - bude dělat SEO copywriting.
A tak psal. Psal a psal. Plus mínus normostranu za kilčo, dodání za půl hodinky, nic není problém. Každé téma zvládl s bravurou sobě vlastní, přičemž s úspěchem inovoval a uplatnil v praxi Cimrmanovu metodu absolutního rýmu. Největšího účinku dosáhnete opakováním téhož slova byla mantra, kterou uctíval a zuby nehty se jí také držel. A pak - opakování je přeci matka moudrosti, ne? Vyhledávače vrněly blahem, zákazníci byli nadmíru spokojení a jeho bankovní konto bobtnalo.
Počáteční dluh se stal minulostí, garáž vyměnil za slunný čtyři plus jedna s výhledem na nějaké jezero. V domácnosti ho obskakovaly dvě ztepilé blondýnky odněkud z Ukrajiny, které uměly česky ještě méně než on. Jsou ale situace, kdy se jazyk hodí i k jiným činnostem, než čistě konverzačním, že? A tak byl šťastný. Jenže tak to v životě nefunguje. Jednou zkrátka musela přijít další výchovná lekce. Také dorazila. Po pár letech a z velmi nečekaného směru. Z Poslanecké sněmovny.
Během plodných a výdělečných let se totiž událo několik tragických událostí, která média s rozkoší několik týdnů rozpitvávala, protože, jak se zdálo, neexistovalo pro ně žádné logické a přijatelné vysvětlení.
Především se jednoho krásného letního dne zbláznil šéf Ústavu pro jazyk český. Jeho novým bydlištěm se stala psychiatrická léčebna v Kosmonosích. Na žádost rodiny měl ve své zamřížované cele dětského houpacího koníka, na němž trávil podstatnou část dne. V levé ruce třímal jablko odrůdy Jonathan, pravou měl bojovně vztyčenou a sveřepě se houpal sem a tam. Sem a tam. Mezi zuby drtil větu, která personálu léčebny nedávala žádný smysl: "Žije bižuterie? Žije! Bižuterie žije! Hyjé, hoj, hoj, hyjé, hyjé! Bižutééééérie!"
O měsíc později se dvě postarší profesorky češtiny z jinak bezproblémového gymnázia v Hustopečích navzájem umlátily objemnými Pravidly českého pravopisu. Přivolaný pracovník pohřebního ústavu před televizními kamerami připustil, že nic podobného ještě neviděl, a policie ústy své tiskové mluvčí pouze krčila rameny. Což byla činnost, kterou tato státní instituce zvládala na jedničku.
Do problémů se o něco později dostal také správce Olšanských hřbitovů. Jedné noci totiž záhadně zmizely ostatky tří velikánů naší kultury. Josef Jungmann, František Ladislav Čelakovský a Ladislav Stroupežnický. Hrobky nenesly známky násilného vloupání, byly úhledně vyklizené, ale všechny pozůstatky se ocitly v nenávratnu. Očití svědkové procházející se Vyšehradským hřbitovem také prý zaslechli podezřelý šramot z hrobů Jana Nerudy, Boženy Němcové a Vítězslava Nezvala. Policejní mluvčí opět jenom krčila rameny, ale prostému občanstvu začínalo svítat. Velikáni se obraceli v hrobech!
Politici jako jeden muž zavětřili a zčerstva byla ustavena komise pro zjištění pravých příčin záhadných událostí. Krást nebožtíky nám nikdo nebude, rozléhalo se éterem. Hroby se vyprazdňovaly, učitelů českého jazyka kvapem ubývalo a nadešel tedy čas na rozhodnou akci. Poslanec jménem Vratislav Pomýlený, zvolený rozmarem voličů za stranu Věci Výjimečné, přinesl na mimořádné zasedání Sněmovny radikální návrh. Navzdory svému příjmení byl v zákonodárném sboru pověstným jednookým králem mezi slepými (prostě nebyl takový blbec), a tudíž jako první identifikoval příčinu neblahého stavu. Copywriting. SEO. Internet. Přesně v tomto pořadí.
V tomto pořadí také zákonodárci do novelizace Zákona o odpadech jako přívěsek prosadili totální zákaz copywritingu, zákaz SEO a zákaz internetu. Bez výjimky a bez odvolání. Senát ani nemrkl, protože spal. A prezident? Ten ho podepsal hodinu po schválení a ještě předtím třikrát volal na mobil vyplašené ekologické cyklistické spojce, která mu ho měla na Hrad doručit. Bytostně internet nesnášel a teď nadešel čas sladké pomsty.
Co na to vše řekl český národ? Inu - jenom pokrčil rameny, což byla shodou okolností také činnost, kterou zvládal na jedničku, vyhodil zbytečné počítače a chytré mobily - a způsobně a ukázněně se navrátil zpět do svých hospod, na své zahrádky, nebo chaty a chalupy.
A přátelé - vše vyjmenované dokázal způsobit jeden jediný rozporuplný hrdina, kterému se mezi češtinářskými fajnšmekry přezdívalo Hyzdič, jenom proto, že potřeboval uživit sebe a dvě blondýnky.
Můžeme mu to mít za zlé?