Za svůj dlouhý webdyzajnerský život sem, počítám, nasral drtivou většinu existujících prohlížečů. Jo. To je holej fakt. Nejenže sem jim imrvére cpal totálně přebytečný a podezřelý lomítka a prapodivný dýtýdý, ale navíc sem taky nutil há-té-em-el parser vyvádět psí kusy, aby vůbec přežil. A tenhleten – iks-em-el parser sem kliďánko ignoroval a nechal ho vodpočívat v pokoji. Taky sem si svý vod různejch profíků schytal. To bylo zbytečnejch keců vokolo, řeknu vám. Jeden z těch fajnšmekrů, aby mě naštval, si dokonce postavil nějaký webový Blábolón, nebo co a furt mě pranýřoval. Mameluk.
Jenže co už teď, když můj čas nadešel, nadělám. Na druhou stranu je ale pravda, že žádnej z dotčenejch prohlížečů si ani slůvkem nepostěžoval a pokaždý nakonec každej z nich, ať se menoval jak chtěl, vykreslil, co sem si představoval. Teď se mi ale čas krátí a tahle moje zpověď budiž brána jako pokorná vomluva všem nešťastnejm brouserům, který to se mnou fakticky neměly snadný. A nejen jim.
I vyhledávače si užily svý soukromý peklo. Jo - byly to časy, když sem do jedný vobyčejný statický stránky narval sedmdesátvosum vnořenejch tabulek, líznul je několika experimentálníma kejvords meta tagama a na vlastní vobsah stránky sem se zvysoka vyflajznul. Kejvords totiž zpočátku bejvávaly diamantovej důl. Mladej a naivní Seznam.cz většinou sežral všechno, ale gůglík, jo, ten byl panečku vopatrnej. Slečinka fajnová a vybíravá. Válčil sem s ním celej život a na správnou cestu mě přivedl až Plavajzník a jeho „huhle, huhle, huhle“. Jenže v jedný věci se hošánek splet‘ - vonný čínský tyčinky byly defakto i dejure na hovno. Největší úspěchy sem totiž zaznamenal s normálníma pouťovejma prskavkama vod firmy Hornet. Čínský tyčinky neměly prostě tu pravou šťávu.
Taky sem asi nakrknul pěknou haldu vobyčejnejch uživatelů. Jenže uznejte sami, moh‘ sem za to, že jeden blbej brouser neumí zvětšit piksely? Ha? Dyť na tom přeci nic složitýho nejni. A mně se písmo v pikselech tak pěkně a jednoduše definovalo. Bez problémů, bez zbytečnejch vopiček, pičičand a podmíněnejch vojebávátek. Jen jednou jedinkrát sem zkusil emka a výsledek byl takovej, že sem nedostal vod klienta ani kačku. Zlatej piksel, povídám.
Pak přišla móda cé-es-es lajoutu, přístupnýho webu číslo jedna, číslo dvě a číslo dva a půl a povím vám, málem sem byl totálně v řiti. Než sem se totiž nadrtil všechny ty funglový vymyšlenosti - jak se tomu jenom říkalo – flouty, klíry, mínusový mardžiny, relativy, absoluty, svatý grály a pochybně se chovající puddingy, nebo jak se to menovalo, tak sem málem zešedivěl. Ve finále pak přišli nějací mladí komici s imydž přeplacmentem, pitomým psem Ajaxem a jakýmisi rekvesty a začalo být brutálně veselo. Nadřel sem se jako mezek, ale nakonec sem tu moderní dobu ustál, i když radost sem z toho neměl pražádnou.
Jo. Až na tiskový styly. Probůh. K čemu to zatraceně může bejt komu dobrý? Co mi je jako webdyzajnérovi do nějaký pitomý lejsrový nebo jehličkový tiskárny, když vím prd, jakou uživatel má, no ne? Ať si to spánembohem řeší výrobci tiskáren a nás, udřený webdyzajnerský řemeslníky, takovejma zbytečnostma nevotravujou. My máme svejch starostí nad hlavu. Že jo?
Vobrečel sem ale jezdící texty. A muziku na pozadí. Ježíš, to byla nádhera. Tolik směrů na výběr. Seshora dolů, odspoda nahoru, zleva, zprava, občas si to fikaně poblikávalo a krásně to hrálo vybraný songy. Samo vod sebe to spustilo a jak prdel na hrnec to sedlo k veselýmu dyzajnu stránky. To vám byly zlatý časy. A co máme teď? He? Vobloučky. Nudný kulatý vobloučky a zrcadlový logo. Nic víc. Chrmf. Barokní nádhera mejch uměleckejch webů je v hajzlu a webdyzajn začíná bejt sterilní jako Savem vypýglovaná záchodová mísa. Nuda a žádná radost z tvorby.
Ale co. Svou práci sem vodved‘, umřít můžu v poklidu, poněvač sem vychoval děsnou spoustu učenlivých následovníků. Tabulky ještě nejsou mrtvý, ať žije bégésound, ať žije piksel, ať žije anigif...
Ať žije...