Čerstvě otevřený obchůdek zářil novotou. Před výlohou postávalo několik okravatovaných poradců v následujícím složení: dva aranžéři, budoucí šéf prodejny, propagační manažer, marketingový poradce a tři manuální pracovní síly pocházející odněkud z ostrova Phu Quoc. Kousek bokem se nudil člověk zodpovědný za správné fungování instalované elektroniky včetně počítačového vybavení. Ajťák. Tvářil se zakysle a myslel si své.
Stál před nimi nelehký úkol – naplnit výlohu tím nejlepším z nabízeného sortimentu, a to takovým způsobem, aby oko zákazníka zaplesalo, mozek donutil nohy ke vstupu a ruce dokořán otevřely peněženku. Poslední řečené už reakci mozkových buněk nevyžadovalo. Ne nezbytně.
Majitel obchodu hodlal koupěchtivé veřejnosti nabízet supermoderní a prozatím nepříliš známé zboží. Jednalo se o všemožné bazmeky, tentononcy, serepetičky, věcičky, cincajdy, udělátka, pičičandy, ba i duperetle či veskrze užitečné čumflíky. Celý sortiment byl samozřejmě daleko širší, ale výloha nabízela pouze omezený prostor, a tak bylo nutné rozhodnout, co přednostně veřejnosti představit.
Stejně jako jakékoliv jiné řemeslo, tak i aranžování výkladní skříně má svá pevná pravidla, která dopodrobna zná málokdo. Kromě skutečných znalců a profíků prakticky nikdo. A stejně jako jinde se vždycky najde spousta rádobyexpertů, kteří přesně vědí, jak má vše vypadat, protože tak to prostě je, a bez diskuse, prosím!
„Je přeci úplně evidentní,“ prohlásil jeden z aranžerů, „že umlaufík patří úplně nahoru. Pod něj pak dva nebo tři kuliprdy a kousek stranou čumajzník, případně lze jako alternativu použít i nevidíček...“„Nesmysl,“ uťal ho markeťák, „na první a čestné místo naprosto jednoznačně patří čulifrnda, v závěsu za ní tři bulifrky a pak pochopitelně utahátor s umlaufíkem. A místo čumajzníka použijeme raději prdifuka!“
„Nezapomeňte pánové,“ vložil se do debaty manažer přes propagaci, „také na velmi důležitého fujtajflíka a jeho doplněk podřitníček.“ „Jo, ale ty nemají takovou sílu, jako kupříkladu fňukník nebo vrtičudlík, nemám pravdu?“ položil řečnickou otázku druhý aranžér. „A úplně nahoru, a to prosím, nepodceňujte, umístíme cedulku s našimi jmény. Však jsme se s výlohou něco nadřeli,“ doplnil a instruoval tři nudící se exotické dělníky, co mají dělat. Přes počáteční rozepře nakonec došlo ke shodě a tak se výkladní skříň začala plnit předměty v souladu s platnými standardy pro obsah středoevropských výloh.
Po čtyřech hodinách bylo hotovo, všichni zúčastnění poodstoupili a zálibně si prohlíželi své dílo. Byznys se mohl rozjet na plné pecky. Struktura výkladní skříně byla čistá, přehledná, neobsahovala zbytečné elementy, a vůbec byla po všech stránkách dokonalá. Na prvním místě nakonec zcela po zásluze skončil umlaufík a spodek výlohy byl doplněn evergreenem moderního obchodu – větším množstvím ňufindů, ňufinek a pičičandíků. Systémová dokonalost sama.
Zpoza rohu se lenivým krokem vyklátil ajťák, který prozatím do procesu nijak významně nezasahoval. Chvíli si zádumčivě výsledek tvůrčí práce prohlížel a pak s trochou jedovaté ironie v hlase pronesl: „No, chlapi, máte to pěkný. Věnovali jste tomu spoustu energie. Je ale možné, že vám v zápalu práce unikla jedna vcelku podstatná maličkost. Totiž fakt, že prodejna se nachází na periferii našeho města, a je navíc poněkud nevhodně umístěna ve dvoře chátrajícího obytného domu, kam občas zabloudí jenom toulavý pes nebo imrvére opilá správcová objektu. Počítám, že samotný umlaufík vás nevytrhne. A teď mi povězte,“ vztyčil ukazovák, „jakou geniální metodiku zvolíte, abyste do prodejny dostali zákazníky?“
No ano, jakou?
P.S. Ke spotu mě inspirovala povídka Udělátko od nestora sci-fi žánru Raye Bradburyho.