Obraz se mírně zavlnil, pak se zaostřil a dopřál mimozemšťanům pohled na pozemského tajného agenta, který ze své brady vztekle strhával falešný plnovous. „Tak podívejte se, vy bando namyšlená extraterrestrická,“ spustil naštvaně, „to bylo naposled, co jsem za vás tahal horké kaštany z ohně!“ Rozhostilo se minutové ticho způsobené elektronickými tlumočníky, jak se zmateně pokoušeli přetlumočit mimozemským zástupcům rčení o kaštanech, což byl tvrdý překladatelský oříšek.
„Vaším hlavním úkolem,“ pokračoval, „pokud si dobře pamatuji paragrafy podepsané intergalaktické smlouvy, je zajistit, aby lidstvo nepřišlo k moderním a nebezpečným technologiím dříve, než psychicky dozraje na úroveň, která by mu dovolila špičkové technologické výdobytky využívat jenom k dobročinným účelům. To vše,“ drtil vztekle slova, „to vše se má dle paragrafu 37 zmíněné smlouvy obejít beze ztrát na životech. Vaše současné totální selhání, kdy jste nebyli schopni zastavit jednoho geniálního programátora, nás stálo už dva mrtvé!“ V místnosti to zašumělo. „Dva?“ otázal se zmateně ředitel Ústavu, „víme jenom o jednom, tom... pisoárovém.“„Dva,“ vypálil nasraně pozemský spolupracovník a vyndával si z očí barevné kontaktní čočky.
„Skutečného anarchistu Čurdu, kterého jsem musel eliminovat, abych zaujal jeho místo v baru, jsem uklidil v zavšivené garsonce do rozkládací pohovky. Počítám, že místní policajti ho najdou tak do dvou tří dnů a budou klást nepříjemné otázky. Programátora jsem musel také umlčet jednou provždy a sebrat mu disk, protože se kolem potulovalo příliš mnoho zvědavých očí. Máte vůbec představu, kolik by jednotlivé vlády nebo velké softwarové firmy byly ochotny zaplatit za trigitálně-objektový algoritmus? Ha?“ Šestadvacet virtuálních bytostí v rámci svých možností rozpačitě pokrčilo rameny. „Ani se neptejte. Je dobře, že jsme potenciálním investorům nahnali strach, ale existují i takoví, kteří se nebojí,“ dodal už smířlivěji Pozemšťan, jehož jméno musí být jednou provždy utajeno. „Dám se trochu do kupy a pokusím se ten vámi zaviněný svinčík uklidit. Příště vás prosím pánové jenom o více profesionality. Nebo ještě lépe – doufám, že žádné příště už nebude. Opatrujte se,“ uzavřel a obrazovka potemněla. Nebylo více co dodat, a tak v rychlém sledu pohasly i zbylé monitory. Luxusní salónek osiřel.
Otrávený Pozemšťan ze sebe smyl zbytky špíny, popadl zachráněný optický disk, vložil ho do obálky pořadače a s ním v podpaží sestoupil do přísně utajeného betonového bunkru vybaveného obrovským bytelným trezorem z titanové slitiny. Naťukal bezpečnostní kód, poskytl otisky prstů, obraz zornice pravého oka a jazykem vrazil na snímač špetku své DNA. Mnohatunové trezorové dveře se s tichým zašuměním otevřely a poskytly pohled na místnost plnou regálů s pořadači, seřazenými v abecedním pořadí.
Vyjmul pořadač z podpaží a zařadil ho na místo, kde bude geniální algoritmus skryt před zvídavými zraky tak dlouho, dokud na jeho příchod nebude lidstvo dostatečně připraveno. Odpočívat bude v dobré společnosti – mezi šanony s názvem „Perpetuum mobile“ a „Systém antigravitačního pohonu.“
Několik hodin poté se na útlé desky s nápisem „Projekt Nový Hledač“ začal pomalu snášet prach zapomnění.
Ilustraci nezištně poskytl Draw&Paint. Veškerá podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.