O definici smyslu života jako takového se vzájemně už tisíce let přetahují filozofové, teologové, politici, intelektuálové, pitomci, vesmírní lidé, kulturisti, vyhazovači a koneckonců i prostí, nepříliš vzdělaní pracující. Posledně jmenovaní, ke kterým se řadím i já, tak nějak podvědomě tuší, že hledat řád v chaosu je samo o sobě nesmyslné, protože chaos je definován jako nedostatek řádu. Pokusíte-li se totiž vnést do chaosu pořádek, dostanete hybrida zvaného chaotický řád, což je protimluv. A tak vcelku pochopitelně každá ze zmíněných skupin došla k mírně odlišnému závěru, ale to není tak podstatné.
Důležitější je, že v naší malé prajzské vísce dodnes existuje a spolehlivě funguje stroj času zvaný „Jednota“. Kdo zná, ví, o čem hovořím. Funguje sice už nějaký čas pod novým názvem „Tempo“, ale samotný produkt zůstal v podstatě tentýž, změnil se jenom obal. Což není v konzumní době nic objevného a také nic, co by stálo za řeč. Obchůdek v naší obci o rozloze většího obývacího pokoje je ale klasickou ukázkou, jak nás offline svět předbíhá, ačkoliv se naivně domníváme, že my, co tvrdneme online na různých Faceboocích a Twitterech, jsme předvojem něčeho nového, co tu nikdy nebylo. Kravina. Jsme o krok pozadu.
V průběhu předešlé noci a poměrně divokého snu, v němž se občas nějaká ta plavovláska také objevila, mi totiž došlo, že všechny tyhle moderní sociální sítě mají společného jmenovatele. Tím je pojem „asynchronní komunikace“, což je termín, který tuším poprvé použil Isaac Asimov už ve čtyřicátých letech minulého století v jedné ze svých skvělých povídek. A naťuknul ho David Grudl, kdy Twitter samotný přirovnal k řece, což je sice trefná asociace, ale dál myšlenku nerozváděl, protože 140 znaků je po čertech málo. Já si ve skutečnosti myslím, že se jedná spíše o vodopád. Plivnete do něj a pár vteřin flusanec vidíte, načež nenávratně zmizí v rozbouřených a neklidných peřejích, odkud je málokdo ochoten ho vytahovat. Leda by měl dostatek trpělivosti a k dispozici elektronický podpis plivajícího. Jenže dostal by zpět pouze rozředěný mišmaš, a ten už nemá takovou sílu. Proto nikdo soudný nic podobného nedělá. Kromě specialistů na SEO.
Asynchronní komunikace funguje na odlišném principu, než dialog klasický. V tom běžném totiž něco řeknete a protějšek vám odpoví, vy také odpovíte s tím, že reagujete na jeho myšlenku, on odpoví na reakci vaši a tak pořád dokola. Tudíž se od problému těhotné sousedky záhy dostanete až k systematickému vybíjení prostého zpěvného ptactva v čínských provinciích za účelem konzumace a nepřijde vám to divné. V hospodě, což je offline médium jako vyšité, jde o jediný možný způsob efektivní komunikace. V internetových diskusích to funguje podobně, jenom bez chlastu. Ke slovu přijde různorodě se rozrůstající stvol asociativních myšlenek, nápadů a re-nápadů, který postupem času přeroste v rozložitý baobab a původní téma, které dalo diskusi vzniknout, je ukryto hluboko pod zemí v jeho kořenové soustavě. Nebo kde.
Jenže představte si, že něco řeknete a k naslouchajícímu věta dorazí až za týden. Jeho odpověď k vám pak doputuje týden poté. Klasický problém spisovatelů sci-fi, kteří chtě nechtě museli vyřešit problematiku konstantní rychlosti světla. Čtrnáct dní v čudu a odpověď už může být neaktuální a tudíž zbytečná. Jenže to, co právě řešíte, vyžaduje domluvu okamžitou. Co uděláte, ha?
Na pohled neřešitelný problém znají ženy odjakživa, což možná mnohé z vás překvapí. Výše zmíněnou potíž lze totiž vyřešit elegantně tím, že rezignujete na klasickou formu dialogu a budete chrlit své myšlenky nepřetržitě. Pořád. Pojedete nonstop a budete zveřejňovat informace bez ohledu na přání či přítomnost příjemce. Totéž v bleděmodrém pak učiní i druhá strana. Nepřetržitý proud proti sobě letících informací se většinou někde protne a existuje tím pádem poměrně slušná pravděpodobnost, že se dozvíte, co potřebujete, aniž byste museli tomu druhému stát tváří v tvář. Tím se vracím k „Jednotě“.
Obchůdek se vším možným i nemožným se otvírá v sobotu až v půl sedmé ráno. Už od šesté hodiny ranní tam ale postávají offline zástupkyně Facebooku a Twitteru (postarší prajzské důchodkyně) a hází do prostoru své myšlenky. Bez ladu a skladu, on si to případný zájemce nějak přebere (bývám často pozorným posluchačem, i když polovině slovům nerozumím).
Není totiž důležité reagovat, ale myšlenku zveřejnit. Dát jí křídla, ona už někam doletí. Občas se dokonce i trefí na správné místo. A protože na to sestava zasloužilých prajzských spoluobčanek má necelou půlhodinku, musí sebou pěkně mrskat. Tudíž prdnou myšlenku nebo informaci do éteru a nechají ji uzrát, aniž by je jakkoliv zajímalo, co si o tom ostatní myslí. Stejně by to nemělo cenu. Celé to prostě připomíná ptačí štěbetání (tvítání) s tím, že smyslem života se stává prosté předávání informací jedincům, jejichž jediným cílem a snahou je naopak předat svoje vlastní informace. Jedno druhé sice nevylučuje, ale i tak je výsledkem absolutní chaos. V něm si ovšem občas každý najde jemu vyhovující řád a pořádek. Což je zřejmě pravý smysl života a komunikace. Ať už digitální nebo hubní (od slova huba). Liší se tedy jen technické vybavení a způsob šíření.
Shrnuto a podtrženo – spolek zasloužilých důchodkyň netrpělivě postávajících před zavřenými dveřmi obchodu a pronášející často zaznamenáníhodné, ale nikdy písemně nezaznamenané, soudy o svých spoluobčanech a spoluobčankách, je fyzickým vyjádřením nelehko pochopitelného termínu „sociální síť“. Moderní sítě tedy nejsou nic nového, jenom tomu, co už dávno existuje, přidávají další rozměr. Rozdáváte informace lidem, kteří o ně v podstatě nestojí prostřednictvím moderní technologie, aniž byste jejich konzumenta kdy osobně spatřili. To lze ale považovat za výhodu, poněvadž nemůžete dostat po čuni.
Dovětek. O půl hodiny později dorazí do stejného konzumu banda řemeslníků, kteří o víkendech tak nějak socialisticky melouchaří, zakoupí si lahvový Primus a ruku v ruce řeší zásadní otázky příslušející jejich řemeslu, přičemž na tapetě se ocitnul matlal ze sousední dědiny, který nepříliš správně geometricky vyhodnotil stavbu příčky oddělující chlívek od králíkárny. Přeloženo – vykašlal se na Euklida. V tomto případě hovoříme o síti komunitní, jenže to už by vydalo na další opilecký článek.
Dnes jsem jenom tak řadil myšlenky a vykašlal se na pointu i na čtenáře. Pokud jste dočetli až sem a netušíte o čem mluvím, pak jste na tom stejně jako autor, který tento příspěvek na mírně chřadnoucí blog napsal. Věřím ale, že si obsah článku nějak přeberete. Pokud ne, stavte se v sobotu kolem šesté ráno k ještě pečlivě uzamčeným dveřím naší malé prajzské „Jednoty“. Pardon - „Tempa“. Možná lépe pochopíte těžce definovatelný pojem „sociální síť“.
P.S. Těšit se můžete na další blábol, který mám už dlouho rozpracovaný a k němuž připravuje úchvatnou ilustraci můj dvorní ilustrátor Dalibor Tydlačka.