Amatérský kulturista „Brhlík“ si zamnul ruce. Nikoli pomyslně, ale doopravdy. Dopodrobna vyšlechtěné tricepsy se svůdně až eroticky zavlnily. Bicepsy se protentokrát na práci vybodly. Poslední příspěvek, který právě zveřejnil na svém vymazleném blogu, ho mimořádně uspokojil. Stylisticky se sice nejednalo o kdovíjakou literární perlu, ale za svůj poměrně krátký blogerský život už „Brhlík“ pochopil základní a neměnné principy fungování moderního digitálního média a tak věděl, že na literární kvalitě textu a koneckonců ani na pravopisu či správné interpunkci nesejde.
Nejdůležitější je umět podat absolutně nesmyslnou myšlenku smysluplně nebo naopak smysl dávající myšlenku nesmysluplně. V konečném důsledku to bylo celkem fuk, poněvadž čtenáři jsou stejně v drtivé většině nevzdělaná a nechápající paka a podobných drobných lapsů si stoprocentně nepovšimnou.
Mimořádně se těšil na komentářovou bitvu, která se strhne pod zveřejněným spotem a ani tentokrát nebyl zklamán. Schopnost porozumět psanému projevu se totiž vytrácela rovnoměrně s tím, jak geometrickou řadou přibývalo textů, jejichž jediným smyslem bytí byl pouhý fakt vlastní existence. Ale nic víc. Tlapyč úpadek české blogosféry sledoval denně na Groomblenetu a v pohodlí svého domácího vězení si také mnul ruce. I jeho sedmicepsy se rozkošnicky zavlnily. Bicepsy v důsledku zkaňhaného evolučního vývoje neměl k dispozici.
„Brhlík“ byl i tentokrát na vrcholu blaha a ujistil se letos už potřistadvácáté, že právě on je tím vyvoleným blogerem, který do chaosu vnáší řád. Skutečnost, že pisatelé, kteří by jinak mohli vykonávat jiné a lidstvu prospěšnější činnosti, utrácejí svůj drahocenný čas komentováním pitomostí, ho potěšila. Je zajímavé, že přitom platila přímá úměra – čím blbější byl zveřejněný text, tím pitomější byly texty komentářů. Také jich bylo víc, než u článku rozumného. Zajímavé. Důsledek fungování zmíněné matematické funkce byl ten, že balast nacházející se pod článkem dodal původně pitomému článku na poutavosti a věrohodnosti, protože byl relativně lepší než vše, co se dělo pod ním.
Článek nesl název „Proč nemám rád frtoklufy“ a „Brhlík“ si ho pro jistotu zaarchivoval se vším všudy, protože byl z jeho pohledu mimořádně povedený. Níže následuje stručný výcuc z článku, který dokazuje, jak virtuální média mohou zásadně ovlivnit život nevirtuálních jedinců, kteří se jinak chovají poměrně rozumně, ale přesto neváhají ze sebe v digitálním prostoru udělat blbce. Počet komentářů u spotu se usadil na čísle 489. Komentující přitom evidentně spoléhají na anonymitu rozlehlé počítačové sítě. Jenže anonymita je mýtus. To ví i hloupý hovnivál, což je sám o sobě sympatický brouk, ale nechutným ho činí právě to, čím se projevuje navenek.
„Nemám vůbec rád a nesnáším frtoklufy, protože se mi zdá, že si poslední dobou nějak moc vyskakují. A ještě si přitom drze klufají. Kdyby neklufali, budiž. Jenže to jejich neustálé klufání je příšerně stresující a nemůže je zachránit ani fakt, že si občas rádi a poměrně moudře frtnou. Bohužel po frtnutí pravidelně následuje klufnutí a to už se fakt dále nedá snášet. Vůbec. Osobně, kdybych mohl, všechny frtoklufy bych jednou provždy zakázal a vymazal je ze světa. Svým chováním obtěžují slušné nefrtoklufy a navíc neustálým klufáním obtěžují neklufající bytosti, které si také třeba rády a s gustem frtnou. Ale bez klufání, prosím.
Je to prostě banda frtoklufulínků a já si s nimi dále nedolám špinit ruce ani klávesnici. Kdybyste tedy náhodou nějakého toho frtoklufa potkali, můžete buď otravně a nesympaticky klufat s ním a nebo ho prostě zmydlit. Dělám to také tak a kvalitní zmydlení na chvíli potlačí na rozumnou úroveň klufání a občasné frtnutí se pak dá mnohem lépe snést. Nezapomeňte ale přitom, že frtokluf je nenápadné a nebezpečné zlo, které je nutné od kořene vymýtit, protože jeden jak druhý mají tendenci se samoklufáním rozmnožovat. Tak bacha na to, vážení čtenáři. Smrt frtoklufům a jim podobným. Amen.“
A poučení? Žádné. Možná jeden malý čtenářský test. Zkuste pochopit, rozklíčovat a lidským jazykem vysvětlit následující „Brhlíkovo“ myšlenkovou konstrukci:
„My, co víme, víme, že ti co nevědí, nevědí, že my víme, že oni nevědí, co nevědí.“