Byl jsem nazván homokládou. Budiž. To samo o sobě nic neznamená, především proto, že v životě už jsem byl titulován spoustou urážlivějších přezdívek. Jednou mi dokonce říkali Milouši. Mí slovutní kolegové z řad významných blogerů o tom určitě vědí své a moderování komentářů pod jejich příspěvky dává tušit, že jsou nejspíš znalejší a ostražitější než já. Ve vlastní titulaci se ale problém neskrýval. Vůbec ne.
Skutečná potíž tkvěla v tom, že jsem absolutně netušil, co vlastně zmíněný a zřejmě urážlivý termín znamená. Uznávám. Ve čtyřiačtyřiceti letech jsem spíš na odstřel a určitě existuje spousta mladíků, kteří se domnívají, že jsem totální webdesignerská vykopávka a absolutní anachronismus. Jedničkovej a na dvojku nedohlídnu. Vše možná jenom proto, že se snažím poctivě ctít pravidla řemesla, které jsem si v digitálním webdesignerském dávnověku vybral. I s vědomím, že jsou nejasná a nepřehledná. Jako vše v lidských dějinách. Podruhé budiž. Možná mají pravdu a generační válka pokračuje. Ale homokláda?
Zeptal jsem se. Česká Wikipedia jako vždy zareagovala hbitě a poskytla odpověď na počkání, což před jedenácti internetovými lety vypadalo jako sci-fi. Bohužel za mými shrbenými zády v tom okamžiku seděla moje milá novomanželka, která čas od času ostřížím zrakem dohlíží na to, abych jí nebyl virtuálně nevěrný. Poskytnutá odpověď ji vyděsila natolik, že jsem měl dva dny tichou domácnost.
Pochopte. Každá i sebežárlivější žena se skřípajícími zuby a sevřeným pozadím překousne, když chlap ustřelí a v rámci „svých mužských fernetových dnů“ přeblafne jinou krasavici. Se čtyřkami nebo velkým zadkem. Nebo s milovnicí orálního sexu. Či análnicí. Prostě s tím, co doma nemá. Neodpustí, ale pochopí. Jenže vědomí, že šestnáctým rokem žije s tajnou chlapskou homokládou, se dotkne bez výjimky každého něžného stvoření. Představa dvou chlapů, jak si vzájemně vrážejí kus zduřeného a krví nalitého masa do řiti, nepotěší žádnou ženu s fantazií. A tou je má žena obdařena i přesto, že poctivě sleduje „Křehké vztahy“. Prosím ctěné čtenáře i čtenářky o odpuštění.
Takže vážení mladí a začínající webdesigneři, mám pro vás v tento předvánoční čas tři špatné zprávy a pokud máte pocit, že by vás dočtení tohoto příspěvku iritovalo, pobouřilo nebo nedejbože nasralo, běžte o blog dál. Hned. Hodláte-li se ale velmi zajímavému, a nebojím se prohlásit, magickému řemeslu propadnout, mějte na paměti tři dobré rady:
Za prvé
Nápady na podobu webové prezentace platícího klienta nevznikají v tramvaji. Ani na procházce. Celý proces je složitý a vyžaduje odborné znalosti a schopnost jednat se zákazníkem, který ví o tvorbě webu totéž, co vy o životních potřebách surmovky čeřité v supernově. Vím, že vyrazit ze zákazníka představu o tom, jaký účel má jeho web plnit, je někdy nad lidské síly. Většinou vědí, jak má web vypadat a dopřejí vám desítky bezva odkazů na naprosto nepoužitelné webové prezentace. Zhusta flashové paskvily s patnáct minut načítající se vstupní stránkou. Stává se mi to dnes a denně a Jiří Tvrdek zřejmě není výjimkou. V prostředku hromadné dopravy nebo v hospodě ale vymyslíte absolutní prd. Citlivá spolupráce s klientem je pro každého webdesignera nebo webdesignerskou firmu alfou a omegou jejich úspěšného podnikání. Pokud to neumíte a nalákáte klienta na prezentaci za pět stovek spáchanou za patnáct minut v kradeném Photoshopu, která ovšem ani náhodou nesplňuje základní nároky kladené na moderní web, ztratíte ho. Ne hned, ale časem, když se ukáže, že na vymazlený a zaplacený web se dívá maximálně on a jeho rodina. Nebude nadšen. Zjistí to. Toplist je mrcha nevděčná. V tu chvíli mu pět vypláznutých stováků začne vrtat hlavou a neubrání se otázce, jestli náhodou neinvestoval do zbytečné hovadiny. Pampers pořídíte levněji.
Za druhé
S výše zmíněným souvisí druhá dobrá rada. Pokud myslíte svou účast na tvorbě webových prezentací vážně, musíte se dennodenně vzdělávat. Musíte. Neuplyne den, abych neprocházel české (dnes spíše zahraniční) zdroje, abych se přiučil a vzdělal. Zjistil, kam překotný vývoj spěje. HTML 5? CSS 4? Možná. A zdaleka nejsem sám. Frontpage nebo nějaký jiný „Vidíšviď“ editor není dobrou volbou a bez znalosti základních zákonitostí tvorby použitelného a přístupného webu jednou skončíte v zapomnění. Poplácání po ramenou v sekci kritika webu na serveru jaknaweb.com vám nedá absolutně nic. 8/10. Hm. Víte, jak využít absolutní pozicování v relativně pozicovaném bloku a při zvětšení písma se vám nerozpadne layout a nepřeteče text? Umíte stvořit čtyřsloupcový layout, aby vypadal slušně i v obstarožních prohlížečích? Víte, co je inline-block a kdy se dá použít? Víte, že definovat písmo v pixelech je pomsta na uživateli? Tušíte, že formulářové prvky jsou nestylovatelné a bude to čím dál horší? Víte, že dobrá grafika webu je taková, kterou běžný uživatel vůbec nezaregistruje? Víte, že vyhledávací políčko čekají návštěvníci vpravo nahoře? Víte, že komentář s diakritikou může poslat do kytek celý prohlížeč? Víte, že „height:100%“ je hovadina, ale dá se prakticky využít? Víte vůbec něco?
Za třetí
Poslední rada. Na českém webdesignerském rybníčku platí více než kde jinde, že pokud chcete opravdu uspět, musíte upoutat pozornost uznávaných osobností. Není jich zase tolik. Ono to možná platí všude ve světě, ale vzhledem k tomu, že jsme malá zemička, musíte se přizpůsobit. Dostat se do světového webdesignu je už nehorázná fuška a velmi málo českých webdesignerů uspělo. Ale existují a ti by měli být váš vzor. Věřte ale, že všichni čeští weboví pardálové i přes své pracovní vytížení sledují diskuse i kritiky webu a hledají nadějné mladé talenty. Vím to, pár mi jich ukradli. A nehledají jenom oni. Také uznávané webdesignerské firmy mají nedostatek kvalitních pracovníků. Jejich zástupci čtou. Ale nekomentují. Vnímají. Hledají. Musí, pokud chtějí uspět. Takže si třikrát rozmyslete, než něco blbého plácnete třeba v diskusi na JakPsátWeb. Může se vám to hodně vymstít a cokoliv na internetu zveřejníte, je tam jednou provždy. Věděli to už staří Egypťané.
Za čtvrté
Může se stát, a je to pravděpodobné, že nevíte, o čem mluvím. Dopřeji vám tentokrát dva velmi záživné odkazy. Především tento a pak jeden, který jsem si způsobil sám. Možná už Mladá fronta není tím deníkem, který by měl člověk pravidelně číst. Nevím, co číst.
Skončím asi u Arthura Denta. Nebo u Ailyn.
Doplněno za páté
Ani jeden ze záživných odkazů už není funkční a celý spot trochu ztrácí smysl. Ale ponechám ho tu, protože první odstavec je pravda pravdoucí.
