Jednalo se sice o pohřeb prapodivný, ale nějak výrazně se od standardně unylých smutečních obřadů nelišil. Prapodivná byla především sestava pozůstalých. Nezdravě bledé a z drtivé většiny obrýlené obličeje výrazně kubistického charakteru projevovaly zasmušilým výrazem hlubokou soustrast, zatímco v hlubších patrech jejich limbického systému se dralo na povrch tiché uspokojení, že tou mrtvolou na květinami pokrytém katafalku nejsou právě oni. Nevděčné, ale lidské.
Sponzoři zvučných jmen se praštili přes kapsu a tak kromě pronájmu velké obřadní síně strašnického krematoria byla nachystána v nedaleké restauraci i velkolepá pohřební hostina sestávající poněkud morbidně převážně z přeslazených rakviček, mírně rozplizlých věnečků a ukázkových utopenců. Kremace zesnulého měla i svůj symbolický význam, protože jak známo, těla odsouzenců a pozůstatky poražených ve válce se zásadně nepohřbívají. Žeh navíc dával stoprocentní jistotu, že mrtvý se už nikdy nevrátí, což se jinak často stává. Hollywood by mohl vyprávět. A nebožtík jednoznačně poraženým byl, ať už si o tom jeho rodiče mysleli cokoliv.
Slova se ujal lehce rachitický mladík s umaštěnými vlasy, oděný vhodně do černého trička s nápisem „X to the mutherfucking HTML“ přezdívaný Plantala a bylo poznat, že mluvený projev není jeho nejsilnější stránkou. Osobně se domníval, a zřejmě nebyl sám, že tolik slávy si mrtvý nezaslouží a smuteční řeči a vůbec celý obřad se mohl klidně odehrát virtuálně na Twitteru a jaképak copak. Stočtyřicet znaků by stačilo naprosto s přehledem. Jenže žijete-li s někým dnes a denně spoustu let, nutně vás to poznamená. Nakonec si na jeho neřesti zvyknete a naučíte se je ignorovat nebo obcházet. Tak či tak po zesnulém zbude prázdno a postupem času se ke všemu řečenému dostaví i nostalgie po starých dobrých časech. „Pamatujete si přece, jak tenkrát…“ A následuje veselá nebo srdceryvná historka. Záleží na vypravěči. I to je lidské.
„Ehm, ehm, chrmpf…“ nezačal příliš šťastně, „sešli jsme se tu, abychom se definitivně rozloučili, že jo, no, s přítelem, s nímž jsme strávili spoustu vzácného času, že jo.“ Tok myšlenek se zadrhl a jindy spolehlivé wi-fi vypovědělo poslušnost, takže na řečníkově fungl novém PDA se zobrazila nemastná neslaná hláška o nemožnosti připojit se na webový server a doporučení, aby to později zkusil znovu. Připravený text tak docela symbolicky zmizel v digitální hrobce. „Kurva. Jak později? Kdy později? Pohřeb je přece právě teď,“ pomyslel si vztekle Plantala, proklel do posledního kolena všechny anonymní a nevyzpytatelné bity a byl nucen zaimprovizovat. Ani to bohužel nepatřilo k jeho nejsilnějším stránkám.
„Takže, uhu, ehm, žili jsme s ním hodně dlouho, že jo. Chrmpf. Uf. A všichni přeci víme, že byl nemocný. Tedy. Hodně nemocný. Vlastně, chrmpf, uhu, churavý, že jo. Uhm. Zkrátka dlouhodobě nemocný. Chrmpf, ehm, uhu. Vlastně byl děsně červavý už zaživa a je, ehm, uf, překvapující, že s námi vydržel žít tak dlouho. Děsně dlouho. Tedy. Skoro furt. Že jo. Ehm. Chrmpf. Aha.“ Bezdrát se zčistajasna probudil k životu, zachránil Plantalu a ten tak mohl dokončit svou řeč na úrovni a údernými verši, na kterých pracoval ve dne v noci v kuse téměř tři dny.
„Už nehraju si na babu,
s broukem zvaným Peekaboo,
nepropadnu nikdy splínu,
pohřbili jsme Guillotinu,
tři PX bug, margin double,
už nezpůsobí žádné trable,
tak dopřejme si navždy mír
a pod plaváčkem nikdy clear“.
Modrožlutá rakev s nápisem Internet Explorer 6 zmizela nadobro v propadlišti dějin provázena profláklou popovou skladbou „Please, forgive me." Přítomní kodéři jako jeden muž povstali, aby vzdali hold a poslední poctu jednomu z největších a nejnevyzpytatelnějších digitálních tyranů. Zamáčkli slzu dojetí a jejich tváře se rozzářily úlevným úsměvem. Máme to za sebou. I to je lidské.
Jenže. Co bude dál?