Venda byl načuřený. Nebylo divu. Sám byl poctivec do morku kostí a bytostně nesnášel všeliké šejdíře, šizuňky či podvodníčky, kteří si z prostých uživatelů internetu udělali stádo dojných krav. Zrovna včera narazil na vykutálenou partičku vykuků, která naprosto beztrestně obírala nešťastné důvěřivce o peníze. V české internetové džungli se, pravda, nejednalo o nic neobvyklého. Zákon připomínal vetchého bezzubého starce a věhlasní právníci, většinou bydlištěm v Plzni, prokazovali mimořádnou dávku paragrafové vynalézavosti, takže se často z okradených stávali obvinění. To Vendu sralo.
A tak se jednoho dne pasoval do role ochránce bezmocných. Mírný odpor manželky, která tvrdila, že každý se má starat výhradně sám o sebe, zlomil argumentem, proti němuž nešlo nic smysluplného namítnout. Prohlásil: "Kdyby každý volebním právem vybavený jedinec zavíral oči před očividným bezprávím a bezostyšnou zlodějinou, celá společnost by se dříve či později ocitla v prdeli." Žena si povzdechla a vzdálila se z dosahu manželova spravedlivého rozhořčení s myšlenkou, že český národ tak či onak skončí tam, kde si zaslouží. Prdel přitom považovala za ještě celkem snesitelné místo.
Venda sedl a zrekapituloval si možnosti, které mu moderní demokratický systém ve své blahovolnosti nabízel jako ochranu před zlodějíčky a šíbry různého kalibru. Výsledek inventury byl tristní. Českou Policii škrtl jako první. Uniformovaní borci měli totiž jiné starosti, než chránit bezbranné občany. Značná část jich také bručela a řada nepoctivých policajtů se rozrůstala každý den. Navzdory tvrzení ministra vnitra, že se jedná vždy pouze o selhání jednotlivce. Jízlivé poznámky odvážných novinářů, že v českých basách sedí víc ochránců zákona, než skutečných zločinců, smetl ministr prohlášením, že všichni novinářští vyžírkové jsou podplaceni politickou opozicí a tím pádem nedůvěryhodní. Tečka.
A soudní systém? Ten byl laxní a zoufale pomalý. Navíc většina soudců pocházela z předrevolučních dob a o světě internetu věděla pouze to, co občas prezentovala masami oblíbená televize Nova. Čili prd. Venda tušil, že ani zde se pomoci nedočká a tak nezbývalo prakticky nic jiného, než využít práva ústavního. Svoboda projevu byla jeho nezadatelným a nezcizitelným lidským právem, které hodlal využít do mrtě. Internet bylo fascinující médium. Informace, lhostejno jaké, se šířily neuvěřitelnou rychlostí mezi podstatnou část populace. Nelenil tedy, založil si blog a začal hlava nehlava tepat zlořády a nepravosti, na které při svých toulkách webem narazil. Byl sžíravý, ironický, kousavý a vždy nazýval věci pravými jmény. Postupem času, jak se stával populárním, nemusel hajzlíky vyhledávat sám, ale široká internetová obec mu nezištně poskytovala své tipy. A že jich bylo.
Až jednoho dne narazil. Popravdě řečeno o faktu, že existuje nějaké ORM, neměl ani tušení. Ochrana dobrého jména na internetu byla zajímavá služba, kterou nabízelo jenom pár specializovaných agentur. Dozvěděl se o ní týden poté, co podrobně sepsal princip, jakým nešťastníky obírala neznámá katalogová firmička registrovaná na Seychelách. Servítky si samozřejmě nebral a jméno propírané společnosti se záhy začalo objevovat ve vyhledávačích až pod odkazem na jeho kritiku. Prostě prda. Spokojenost. Představa, že by ho někdo donutil smazat tak dobrý článek, mu přišla k smíchu. Jenže dobrý pocit, že lidi dostatečně důrazně varoval před jednoznačně podvodnými praktikami, ho hřál pouze do jednoho nedělního deštivého dopoledne.
To se rozezněl domácí zvonek a manželka s brbláním, koho to zase čerti nesou, vyrazila přivítat návštěvu. Od oné chvíle měl naprosto jasno, jakým způsobem ochrana dobré pověsti na českém internetu funguje.
Za tématickou ilustraci upřímně děkuji Daliboru Tydlačkovi (podobnost s filmovými postavami je čistě náhodná).