Perfektně nabroušeným ostřím vybavená kudla z pravé švédské oceli už hodně dávno nepatří k nezbytné výbavě výtvarného umělce, úspěšného malíře potažmo webovou grafikou potrefeného jedince. Z evolučního hlediska naprosto zbytečné ušní boltce tím pádem většina grafických mágů donosí bez úhony až do důchodového věku. Prostitutky už nedostávají nečekané podivuhodné dárky a psychiatři mají dost svých vlastních starostí. Novodobí umělci webdesignu tak mají zdánlivě pohodový život. Zdánlivě.
Doba technologickým násilím vytržená z analogových okovů zašustila nezvladatelnými digitálními křídly a ve vzniklém průvanu zrodily se pracovní pomůcky lépe odpovídající zběsile pádícímu jednadvacátému století. Optická myška, geniálně funkční tablet, širokoúhlá obrazovka a takřečený myšoidní mozol viditelně umístěný na zápěstí pravé či levé ruky jsou těmi pravými pomůckami sloužícími grafikovi k výrobě nové webové prezentace.
Pokud platí teze, že kodér je rytířem se statečným srdcem bojující s nepřejícností moderních prohlížečů, pak webový grafik je zcela nezaviněně nedobrovolným účastníkem podivuhodné války zvané „Bitva o pixel.“ Grafik má sice pouhé dva protivníky, ale každý z nich patří do těžké váhové kategorie. Zákazníka a již zmíněného kodéra. Nepříjemný fakt, že proti sobě kříží digitální zbraně dva pracovníci stejného týmu, má nádech pikantnosti, ale syrovou skutečnost nepohřbíte, protože málokdy je kde a jak.
Tvrzení, že s kodérem se kreslící umělec, co web webem stojí, nikdy nemůže lehce dohodnout, je ničím nepřikrášlená pravda. Největším problémem bývají kreativně vymyšlené obloučky, což je vzhledem k faktu, že drtivá většina moderních počítačových monitorů disponuje výhradně pravoúhlým designem, vcelku logické. Ach – a moderní, gradientem vybavené pozadí opepřené rozverně nesymetricky rozmístěným stínováním a navíc opatřené diagonálním jednopixelovým proužkem, je noční můrou každého kodéra. Pixel totiž neochočíte. Je jich dohromady moc a málokdy dopředu víte kolik. O nehorázném počtu existujících elegantních písem, jejichž praktické nasazení na webové prezentaci je v reálu těžko proveditelné, ale které klient důrazně vyžaduje, ani nemluvě. Jenže grafik to nakreslit musí.
Grafikův úkol přitom zní, přeloženo do srozumitelného českého jazyka, takto: „Udělejte nám návrh webu, který bude jednoduše použitelný, lehce přístupný, elegantní, vzdušný a přitom velmi kreativní, nápaditý a jedinečný. Svět si musí sednout zadek. Na svůj, pokud možno. Trváme na zachování loga firmy s ptákem na větvi, které nás identifikuje a něco by se tam mělo hýbat, nejlépe ten opeřenec, aby celý web vypadal akčně a věrohodně, protože svět je v pohybu a my nespíme. Koneckonců naše ceny také létají vysoko.“ Prostě blbost. Kodér úpí a grafik kreslí obloučky a diagonály skutečnosti navzdory.
„Vinca“ si všeho řečeného byl vědom, protože byl ostřílený grafický kozák, a také by rád kodérskému kolegovi z týmu vyhověl. Jenže co naplat, klient platí a kodér vám privátní konto, sloužící především k regeneraci sil finančně nenasytné manželky a nadstandardním požadavkům zpovykaných potomků, nenaplní. Unavený grafik „Vinca“ ale byl, aniž o tom měl sebemenší potuchy, držitelem dvou světových rekordů, které ovšem populární Guinessova kniha taktně zamlčela. Především proto, že kategorie „Největší úspěchy webdesignové grafiky“ byste ve zmíněné knize prozatím hledali marně. Škoda.
Řeč je o počtu takzvaných „layers“ neboli „vrstev.“ Většina jeho klientů byla prvotním grafickým návrhem úvodní stránky webu vysloveně nadšena a měla jenom pár nepodstatných a drobných připomínek, což „Vincu“ občas dohánělo k zuřivosti. Nepodstatná a drobná změna totiž zhusta měla za následek jediné - začít kreslit grafiku s novým názvem souboru a hezky od pixelu. Anebo přistoupit k řešení zvanému DIV. Jmenovaná zkratka zní uchu kodérskému lahodně, protože vyřeší spoustu zapeklitých problémů, ale v oblasti grafiky znamená něco jiného než nudnou procházku HTML hatmatilkou. „Divoká Inflace Vrstev“ je věc, bez které se žádný dokonalý grafik neobejde.
„Vinca“ se už dávno naučil, a zkušenost to byla bolestná, že není dobré původní grafický návrh odesílat do digitálních lovišť cestou odpadkového koše, ale všechno pěkně archivovat, protože po několik týdnů trvajících úpravách na základě zákazníkových připomínek se zhusta stávalo, že jeho prvotní dílko se ukázalo jako nejlepší a po všech stránkách vyhovující. Záložní i nezáložní disky praskaly ve švech a to zdaleka nebylo vše.
Systém divokých inflačních vrstev se ukázal jako poměrně bezbolestné a funkční řešení, ale měl i svá úskalí. Úctyhodných a vymazlených 478 vrstev v návrhu webu mamutí elektrárenské společnosti, vybavené kromě jiného sedmi špičkovými manažery s různými názory na nový web, bylo prozatím jeho osobním rekordem. Pravděpodobně také světovým, ale bez Guinesse těžko říct. Bohužel při třísté vrstvě už jeho Dual Core Pentium vehementně protestovalo, grafická karta úpěla pod nadměrným přísunem rozdováděných pixelů a třírychlostní větrák na unaveném procesoru pěl hlasitou a ukřivděnou píseň přetíženosti. Co ale bylo nejhorší – „Vincovi“ docházely nápady, jak jednotlivé vrstvičky nazvat, aby se v nich vyznal, takže nebyly výjimkou stylistické patvary typu „pozadí z pozadí původního ale nepůvodní bez pixelu“ nebo „pozadí z pozadí původně původního ale nepůvodní s pixelem,“ což špičkový grafický program zvládal na výbornou, ale „Vincův“ zastaralý a nikdy neaktualizovaný mozek málokdy.
„Vinca“ nikdy nebyl odpůrcem nových technologií a moderní a velmi drahý tablet vyzkoušel, aby si ušetřil těžkou práci. Jenže mu nepadl do mozolem vybavené ruky, křivky vypadaly křivě víc, než bylo zdrávo, a tak jeho jediným nástrojem zůstala obligátní a historicky zastaralá počítačová myška, vybavená několika tlačítky navíc, která nikdy nepoužil a o jejichž praktickém účelu měl vážné pochybnosti. Celkem nedávno ale jeden z jeho také grafikou postižených kamarádů objevil na internetu bezvadnou utilitu, která měřila vzdálenost, jakou myška urazí při autorově pracovním nasazení. Softwarový měřič vzdálenosti se při úspěšném dokončení webu exotické cestovní kanceláře zastavil na čísle 72,42 kilometru. O fous víc než vzdálenost Praha-Prčice a to výhradně pravou rukou. Druhý světový, ale bohužel nikdy oficiálně uznaný rekord. Zase škoda.
Na rozdíl od většiny grafiků „Vinca“ v zásuvce svého pracovního stolu kudlu měl. Pravou. Ze švédské oceli. Zavírací. Vyrobenou Švédy v Číně. Znal také legendární příběh světoznámého malíře a občas míval pocit, že by klidně nějakou končetinu postrádat mohl, jenže se nemohl rozhodnout kterou. Často ho bolela hlava, ale té mu bylo líto. A tak si alespoň v rámci zachování duševního zdraví každý večer před ulehnutím notoval dvě říkanky, které pocházely z jeho přepracované hlavy a které mu vracely tolik potřebné sebevědomí. Zněly přibližně doslova takto:
„Grafikově duši obě uši sluší“ a „Každý správný frajer používá layer.“