„Prdlík“ nebyl lenochem od přírody ani od Boha. Především proto, že o přírodě sice slyšel, ale zatím nepovažoval za nutné zjistit na vlastní oči, zda vůbec existuje a jak vypadá. K Bohu pak měl vztah velmi vlažný a považoval ho spíše za svého nevlastního bratra, s nímž si navíc příliš nerozuměl. „Prdlíkova“ řiť málokdy opustila pohodlí mírně rozvrzaného kolečkového křesla a tak svou nezměrnou činorodost nasměroval do oblasti, která mu naprosto učarovala. Svět internetu a především webdesignu byl jeho pravým domovem a fungl nový plochý monitor se stal jeho jediným oknem do fascinující digitální společnosti.
Nedostatek znalostí a praktických zkušeností nahrazoval nesmírným sebevědomím a děkoval bráchovi za to, že existuje přehršel diskusních fór věnujících se tvorbě webových stránek, kde se pokaždé našel nějaký ňouma, který ochotně a zdarma vyřešil problém, se kterým si nevěděl rady. Výraz „nevědět si rady“ se postupně stal trvalou součástí „Prdlíkova“ pracovního systému a tak žádné diskusní fórum neopustil na dobu delší než pět minut. I tak krátký časový úsek většinou postačil k tomu, aby narazil na další neřešitelný problém. Což se stalo právě teď. Protože svému sousedovi, který vlastnil miniaturní prodejnu tiskovin, slíbil vyrobit bezvadný prezentační webík, jednalo se sice o záležitost nepříjemnou, avšak snadno řešitelnou.
Nastartoval oblíbené fórum a vlepil do naprosto nesouvisejícího tématu geniální otázku: „Nevýte ňekdo, jak virobit dvojitý bordel? Tohle – bordel-right: 3pt black – prostě nefunguje. HLP PLS THNKS.“ A čekal. Pročítáním specifikací nebo nedej bože odborných knih se nezdržoval. Stejně nic nepochopil a navíc se mu zdálo, že většina těch pisálků absolutně nemá tušení o českém pravopisu. Fouňové.
Poněkud sžíravá odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a tentokrát se k vysvětlení problému snížilo i ostřílené a diskusi zřídka navštěvující webdesignerské eso. „Prdlík“ ignoroval výhrady týkající se písemného projevu a vlepil milostivě mu poskytnutý kód do svého stylopisu, který při zběžném pohledu připomínal rozsypanou písmenkovou polévku z pytlíku. S formátováním kódu se „Prdlík“ nepáral, moudře usoudiv, že návštěvníkům je pohled do zákulisí webové prezentace u prdele a prohlížeče si to nějak přeberou. Pravý border se jako zázrakem objevil na svém místě a „Prdlík“ zkusmo zašermoval myškou nad odkazem, načež zjistil, že si opět neví rady.
„PLS, nefachá mi hower, nevýte ňekdo co s tím?“. A tak dále a tak dokola. Metoda zneužívání diskusních fór se hromsky vyplácela a po sedmistémosmdesátémsedmém dotazu měl „Prdlík“ celý web po kupě včetně perfektně fungujícího „howeru“. Soused byl upřímně fascinován a promptně vyklopil z ruky do ruky pěkně zaokrouhlenou sumičku. Svět se stal barevnější a příjemnější a „Prdlíkova“ sebedůvěra v sebe samého vystoupala až do nebe. Jeho rozměrná řiť se rozkošnicky zavrtěla ve skřípajícím křesle, „Prdlík“ se pomstychtivě zašklebil a dopřál si neveřejně a v duchu malou zlomyslnost:
„A včil sa těšte, chlopi, morgen začnu virábět eshop!“