Mívám erotické sny. Velmi vášnivé a velmi přesvědčivé. Což je vzhledem k mému věku pochopitelné. Vše světské pomalu stárne a všemožně se brání nadměrnému používání, lidské orgány nevyjímaje. Co nepotěší je fakt, že zdaleka nejrychleji odcházejí na odpočinek orgány, které člověk nejvíc potřebuje, nebo ty, jež mu začasté přinášejí lechtivá a radostiplná potěšení. Z jednoho takového mámivého a oslňujícího snění mě vytrhl plechově znějící hlas mého fungl nového počítacího stroje s označením Šlupka HHL DuoVoice.
„Vstávej, halamo“, ozvalo se zdáli zahřmění vysoce výkonné reproduktorové soustavy následované posupným chechtotem. Poslední softwarový výkřik programátorských géniů disponuje nejnovějším modulem takzvaného HUftwaru. Neboli humorného softwaru. Zkrátka výdobytek informační společnosti trůnící na mém stole byl pomstychtivými tvůrci vybaven smyslem pro humor. Zvráceným smyslem pro humor, nutno dodat. Pro dnešek zvolený „halama“ byl ještě poměrně snesitelným označením mé osoby.
Zprvu se mi pořízení moderního a veselého stroje zdálo jako dobrý nápad. S manželkou to posledních patnáct let šlo z kopce, naše vzájemná komunikace začala zadrhávat od okamžiku, kdy jsem se v záchvatu upřímnosti doznal, že byla mou třítisícídvacátouprvní nebo třítisícídvacátoudruhou milenkou. Kdo si to má pamatovat. Od té doby jsem byl v domácnosti přehlížen a považován za mobilní trávicí orgán, trousící navíc kolem sebe kusy zasmrádlých oděvů nevalného vzhledu a různorodého zápachu. Do nemilosti jsem upadl i přesto, že bezvadný nápad zahrát si společenskou hru „Na holou pravdu“ pocházel z její hlavy. Nebo z hlavy programového ředitele televize „STARÁ“, kdo ví. Tak jako tak jsem se cítil doma trochu opuštěně a tak jsem přivítal možnost pořídit si kus oživlého železa, vybaveného navíc, na rozdíl od mé zákonité ženy, smyslem pro humor.
S mrzutým žbrbláním jsem spustil nohy z pelesti postele, loktem strčil do půllitru plného slazené minerálky, polil kočku, prostěradlo, poslední čisté slipy a jenom v ponožkách vyrazil k pracovnímu koutku k počítači, který si právě prozpěvoval hanbatou písničku s refrénem „Tak mi to teda vyndej bejby.“ Při pohledu na mou sporou postavu náhle ztichl, zaostřil oko videokamery na mou mužskou chloubu a po několika vteřinách propukl v hurónský chechtot. „Tři centimetry padesát, pojďte, pane, budeme si hrát,“ začal si notovat, ale to už jsem se výhružně blížil k jeho doupěti.
„Já ti to teda vyndám,“ zavrčel jsem pomstychtivě a s výhrůžným pohledem jsem se chystal holýma rukama demontovat všechny pevné disky, které cestou do útrob toho tyrana najdu.
„Pomóóóóóc, vražda,“ zavyl computer a probudil tak půlku městského bloku včetně jednoho komatózního pacienta v blízkém špitále. Zarazil jsem se, vrazi to mají v poslední době těžké a to i přesto, že zabití blbce bylo nedávno těsnou parlamentní většinou schváleno jako přestupek. Znatelný úbytek blbců ale zaznamenán nebyl, protože zákon obsahoval také fikaný dodatek, který zakazoval jednomu blbci zabít jiného blbce, takže vrahů byl najednou velký nedostatek. Na druhou stranu poklesla míra kriminality, ministr vnitra s policejním prezidentem se plácali po ramenou a zákonodárci si zajistili ničím nerušený důchod.
Bohužel, můj computer byl vyhláškou zařazen do podkategorie „Inteligentních polobytostí,“ což neustále dokazoval pravidelně aktualizovaným certifikátem a tím byl automaticky vyňat z podmnožiny blbců. Jeho vraždu by tudíž vyšetřovatel mohl kvalifikovat jako trestný čin a bručet v kriminále se mi nechtělo, přestože jsem měl často takový nejasný pocit, že mé manželství se od pobytu v lochu příliš neliší.
„Vymyslel jsem fungl novej vtípek, dávej bacha,“ zašvitořil pro změnu počítač infantilním hláskem. Čert vezmi všechny hlasové syntezátory.
„Seděl obézní křeček na odkvetlé třešni“ pokračoval Šlupka, „a v tom zahlédne, jak se kolem plouží dva kaktusy.“ „Kam kráčíte, bratři pichláci?“ otázal se křeček. Větší kaktus se mátožně zastavil a zemdleně povídá: „Ale, tlustý křečku, už nás nebaví život, tak razíme do Mexika.“ „Jasně,“ doplnil ten menší, hodně baculatý, „a půjdeme rovnou do Tequilly.“
„Cha cha chá“, dobrej fórek, co?“ tlemil se computer a fiktivně se popadal za břicho a plácal do kolen.
Bez úsměvu a s povzdechem jsem se usadil do křesla, nasadil si zvukotěsná sluchátka, pustil si pravé a nefalšované, z hlubokých zákoutí pralesů Amazonie importované ticho (z Amazon.com, 15 dolarů za minutu) a s nostalgií v srdci vzpomínal na svůj první obyčejný počítač, který neuměl mluvit, vlastnil pouhých 16 MB dýchavičné paměti a povětšinou dělal to, co jsem chtěl já.
A vůbec, ale vůbec, neměl smysl pro humor.
P.S. tento příspěvek může, ale nemusí být reakcí na záludnou filozofickou otázku, kterou položil Yuhů na svém diskusním serveru.