Zapadlý bar nesl název "U široké nudle" a nikdo nevěděl proč. Včetně současné majitelky. Šuškalo se, že původní vlastník disponoval obvzláště silnou a chronickou sennou rýmou. Čistě přírodní artefakty nečekaně opouštějící bezpečí nosních dírek prý bývaly jeho poznávacím znamením. Proslýchalo se také, že byl zavilým nekuřákem a odpůrcem všeho, co se jenom ochomýtlo kolem nikotinu.
Z jakého důvodu si tedy otevřel kuřácký bar na periferii velkoměsta, zůstávalo záhadou. Kterou ale nikdo aktuálně neřešil, protože kvasící moderní doba nabízela k řešení spoustu jiných důležitých otázek. Třeba proč jména technologických hejblátek, která skutečně perfektně fungují a nekladou technicky neznalým lidem do cesty zbytečné překážky, začínají výhradně malým písmenem "i". A jiné.
Nepříliš útulná a začouzená místnost plná socialistických nábytkových experimentů měla jednu nespornou a široce využívanou výhodu. Byla totiž prostá všeho, co zavánělo digitální technikou. Internet tu nefungoval, signál nejbližšího vysílače mobilního operátora sem nedoletěl, a současná majitelka dokonce neměla ani počítač, natož profil na Facebooku. Elektrická zásuvka byla k dispozici jediná a kamerový systém, jinak všudypřítomný, se ocitl na indexu zakázaných technologií. Zkrátka, jednalo se o ideální místo pro spřádání různých konspiračních teorií, předávání úplatků a zakládání nových politických stran. Jediné štěnice, které se zde občas objevily, byly původu čistě biologického a prozatím nedisponovaly záznamovým ani vysílacím zařízením. Oáza digitalního ticha, řeklo by se. Co v přítmí zakouřené místnosti bylo řečeno, nemělo kudy uniknout. A rčení "i stěny mají uši" zde neplatilo ani omylem.
Především proto byla sestava návštěvníků různorodá a pocházela prakticky ze všech pater společenského žebříčku. Lebedili si tu malí zlodějíčci a podvodníčci sdílející stejný prostor se šíbry velkého formátu, pro něž milion byl kapesným na měsíc, scházely se tu nově vznikající politické hvězdy a hvězdičky, a také zkorumpovaní policisté. Ti, kupodivu, tvořili často významnou část celkové návštěvnosti.
A právě v této chvíli u rozklíženého stolku pokrytého modrým umakartem zadumaně seděli dva ještě nedávno respektovaní a známí čeští blogeři. Blogy jim chřadly a návštěvnost se snižovala. Většina jejich kdysi zapálených čtenářů tvořila katalogy webových stránek, nebo se z nich stali registrátoři do katalogů, případně provozovali takzvané PR weby, nebo prostě vyráběli nové hledače, či dělali SEO. A neměli čas na blbosti, natož na internetu něco moudrého číst.
"Jsme v prdeli," prohlásil odevzdaně první z nich, říkejme mu třeba Main, čímž vcelku trefně, byť ne specificky, shrnul jejich současnou situaci. "Lidi už nečtou, natož aby přemýšleli, a furt se prohánějí po těch zpropadených sociálních sítích. Do zadele s celým Facebookem, toho nám byl Gates dlužnej!" zvýšil hlas a vysloužil si tím nenávistné pohledy okolosedících spiklenců. Barmanka pyšnící se ňadry o rozměrech horkovzdušných balónů významně pozvedla obočí, a o chvíli později se přikradla s novou várkou pěnivého moku. "Trochu diskrétněji, pánové, prosím, nejste tu sami" zašvitořila hlubokým hlasem, chvilku okouněla, aby měla jistotu, že zákazníci doporučení pochopili, načež se odbatolila zpátky do svého sídla za barovým pultem.
"Jsme," souhlasil druhý bloger. Zachovejme anonymitu a nazvěme ho Kábelem. "Otázka zní, co se s touhle blbou situací dá dělat. Ať píšu sebevíc geniálně, zajímá to jenom pár exotických čtenářů, a ti jsou mi většinou k prdu. Ještě se tak vzmůžou na upozornění, že jsem někde zvoral gramatiku a vylepil si do textu pravopisnou chibu. Ale myšlenka spotu jim evidentně uniká. Je to prostě bída, a lepší to asi nebude. Blogeřina míří na smetiště dějin, a to se ještě ani moc neohřála. Tedy z historického hlediska." Doplnil a dopřál si doušek Bernardova svátečního ležáku. "Myslíš," polknul zbytek nápoje Main, "že blogerská válka by už nezabrala? Pamatuješ na ty pěkné časy? Jak jsi napsal odborný článek a zvoral jsi to? A já tě ve svém příspěvku nazval mentálně retardovaným troglodytem? A tys mi to vrátil v komentářích i s úrokama?"
"Jo," zasnil se Kábel, "to byly boží časy. A smazal jsi mi komentář, kde jsem tě počastoval titulem parchantoidně vychlampaný bezmozkovec. Ostatně i tvůj nemyslící mozkoprd byl bezva, ten jsem si uložil. Čtenáři se bavili, komentovali a na blozích to alespoň žilo. A teď?" mávnul rukou a propadl splínu. "Darmo mluvit. Teď je konec a možná nejvyšší čas blogy definitivně zavřít. Jenže," dodal smutně, "co dál?"
"Já bych věděl," mávnul rukou Main na nudící barmanku, "ale museli bychom se zpronevěřit všem zásadám, na nichž jsme doposud svou publikační činnost stavěli. Odbornost, smysl a poučení. Musíme prostě vzít na vědomí realitu. Je neoddiskutovalným faktem, že lidé, potažmo čtenáři, už nemají zájem o hlubokomyslné rozbory nebo odborné články. Ty čtenářský kurvy se prostě jenom chtějí bavit. Nic víc," odstranil část pěny z čerstvě přineseného piva. "A co z toho pro nás plyne? Aha?" Kábel pokrčil rameny a prohlásil: "Tož jim to dopřejeme, ne?" "Bingo!" vyrazil ze sebe Main a vysloužil si další káravý pohled prsaté servírky.
Zbytek večera strávili plánováním a zpřesňováním plánů, jak na to, přičemž se oba shodli, že z hlediska vyššího principu blogerského je možná lepší zůstat v anonymitě a přetavit popularitu do obrovské návštěvnosti, která se jednou možná bude hodit. Stejně jako Ostravakovi, který už vydal tři knihy a je v bossáži, aniž by kdokoliv tušil, kdo se za pseudonymem doopravdy skrývá. Lehký boj, doprovázený palivem čítajícím sedm perfektně vychlazených pivních kousků, svedli pouze o název blogu a digitální místo, kam ho umístit. Kolem třetí hodiny ranní bylo rozhodnuto. K publikaci se využije nejlepší zdarma dostupný systém s online čtyřiadvacetihodinovou podporou. Vykrystalizovalo i jméno fiktivního blogera, který pozvedne českou blogosféru na zcela novou úroveň.
Budou si říkat Nojby. A to by bylo, aby nebylo.