S koncem starého roku propukla epidemie naplno. Zákeřná choroba opět bez předchozího varování napadla nejvíce rizikovou část populace. Dospívající čili puberťáky. Různorodý vzorek nemocí postižených jedinců se tísnil v nevětrané a špatně osvětlené čekárně omšelého zdravotnického zařízení. Většina z přítomných vypadala jako zombie po čtrnácti letech nepřetržitého provozu, někteří trpěli cukaturou úponu occipitalis, což se projevovalo dorzálními i versálními nepravidelnými záškuby obočí. Obecně se podobnému stavu říká nekontrolovatelný tik a obočí všech postižených pacientů tancovalo v nepříliš dynamické shodě obličejový čardáš.
Neútulnou čekárnou se nekoordinovaně šířil pach beznaděje a v očích nemocných se objevoval ukřivděný pohled, který se vší svou zoufale tichou naléhavostí pokládal osudu zásadní otázku: „Proč právě já?“ Čas od času narušila mrtvolné ticho pouze přidušená otázka určená vedle sedícímu sousedovi: „Taky vám klesnul?“ „Taky,“ prohlásil zádumčivě oslovený a opět se ponořil do chmurných myšlenek. Do řeči prostě nebylo nikomu.
Přítomné bledé tváře ostře kontrastovaly s pestrobarevnou nástěnkou vybavenou rozličnými sloupcovými i kruhovými grafy. Na miniaturním stolku se krčilo několik potrhaných výtisků půl roku starých lékařských magazínů, jejichž obsah z více než devadesáti procent tvořila reklama na přípravky pro lepší potenci. Ekologicky šetrná úsporná zářivka zuřivě bzučela a její nevýrazný svit jenom podtrhoval účinek útoku moderní nemoci. Zmar, zánik a nepatrná šance na úspěšnou léčbu.
Zákeřná choroba, která dosud neměla ani své vědecky posvěcené jméno, se vracela v pravidelných intervalech. Skutečně účinný a definitivní lék neexistoval, a tak v podstatě jedinou možností, jak její šíření udržet na uzdě, bylo podávat pacientům placebo a dodávat naději. Nic jiného lékaři dělat nemohli a vlastně ani nechtěli. Mysleli si své a podobni dávným Bohům zásadně své myšlenky, závěry ani jakékoliv informace prostému plebsu nikdy nesdělovali. Jedině tak si mohli udržet aureolu nepostradatelnosti. Nutno říct, že se jim to dařilo.
„Další, prosím,“ rozletěly se najednou dveře ordinace a čekárnou se rozlehl těžce ochraptělý hlas zdravotní sestry, která na první pohled připomínala dvojče Heleny Růžičkové. Na druhý také. Tohle byla její poslední štace před zaslouženým důchodem a ona měla vcelku oprávněný pocit, že za tu mizernou výplatu, kterou čas od času objevila na chřadnoucím běžném účtu, se nemusí chovat přehnaně zdvořile. Navíc se domnívala, že naprostá většina pacientů jsou jenom pitomí hypochondři a věřila, že k uzdravení by jim dopomohla bohatá dávka chininu a dvojnásobný klystýr. Nebo lobotomie. Milovala Haška a Daniel Steelovou.
Ze dveří se vypotácel smrtelně bledý pacient vybavený receptem a neschopenkou a jeho končetiny prováděly cosi jako tanec Svatého Víta. Levé rameno hore, škub, pravé pokleslo, škub, levá noha opsala oblouček, škub, pravá přikročila a zase škub. Pořád dokola. Vyhlížel jako učitel aerobiku po třech lahvích bikavéru říznutých několika tabletkami extáze. Ramena přítomných poklesla, roztančená obočí se na okamžik zastavila a každý se snažil tvářit pokud možno nenápadně. „Tak třeba vy,“ rozhodla sestra a po zápasnicku vmanévrovala nešťastníka mezi futra. Buch. Ticho.
Dveře se s temným přibouchnutím zavřely a vystavily tím přítomným na odiv zlatou cedulku s nápisem:
Soukromá rankologická ambulance
Zaplaťte poplatek
Nevstupujte bez vyzvání
A hlavně kurva neklepejte
MUDr. Radim Tůlbár, rankolog